Viktoria Ban – Jiránková (*1952), pocházející ze Sankt Petěrburgu, studovala v sedmdesátých letech na VŠUP v Praze užitou grafiku. Po studiích se provdala za Miroslava Jiránka, rovněž výtvarníka, a v Praze se usadila natrvalo.

Svoji uměleckou dráhu zahájila především jako ilustrátorka. Kromě dětských knih (Jak jsem plul ke Královně Severu, O vodnících a mořských bytostech), vytvořila například řadu obálek edice Omnia a několik kuchařek Lidového nakladatelství doprovodila veselými kresbami. Po útlumu ilustrační práce v devadesátých letech se začala více věnovat volné tvorbě a zároveň zahájila svoji činnost pedagogickou,
nyní učí na žižkovské SUPŠ v oddělení grafického designu.

Při volné tvorbě využívá celou škálu technik, od pérovkové kresby přes suchou jehlu a linoryt až ke své technice nejoblíbenější, kterou je specifický druh olejomalby, založený ovšem především na kresbě. Ta je pro ni nejpřirozenějším způsobem výtvarného vyjadřování. V jejích obrazech, grafikách a kresbách je téměř vždy přítomná humorná nadsázka a ironie, bez této příměsi by jí asi práce příliš nebavila, dovede ale vytvořit i díla poetická, s lehkou nostalgií.

Maria Ban se narodila 8.února 1982 v Praze, kde také vyrůstala a studovala. Po dokončení přírodovědně zaměřeného gymnázia se rozhodla pro výtvarnou dráhu a roku 2000 nastoupila na Akademii výtvarných umění v Praze a věnovala se klasické malbě a restaurování v ateliéru profesora Karla Strettiho. Roku 2004 odjela na studijní stáž do španělské Granady, kde ji vůně moře, jižní vítr a jiné osudové okolnosti přiměly k tomu, že se do Prahy na akademii už nevrátila. V Andalusii žila 9 let a kromě malby se věnovala nejprve józe a humanitárním činnostem a později podnikání. Založila značku oblečení, jehož potisky navrhuje, několik let provozovala malý obchod v malebném přímořském městečku Nerja. Zároveň se věnovala ilustraci a grafickému designu. Později se ale rozhodla Středomoří opustit a vrátila se do Čech. Od roku 2013 žije na venkově severně od Prahy na okraji Kokořínska.

 Autorka přináší ve svých dílech kulturní a estetickou alchymii středoevropského humoru a středomořské svěžesti smíchané se značným množstvím mýtů a rituálů. Ať už ztvárňuje zářící mýtická města, suché dno oceánu nebo cize působící krajinu, její témata jsou zakotvena v lidských pocitech. K motivům patří bolest izolace, ale také krása samoty, záhadná povaha existence a intimní rituály vykoupení, ve které doufáme. Z obrazů čiší určitá nadrealistická závrať – a přece se ztvárněná temata nenacházejí (dalo by se snad říci až nedlí, nežijí, s důrazem na význam domova) na abstraktních místech, ale ve známém prostředí. Smysluplné zpracování takového prostředí posiluje Mariin hravý surrealismus a také prohlubuje intimitu vybraných témat. Ve svých dílech dosahuje vzácné rovnováhy mezi vyjádřením a potvrzením izolace člověka spojené s hloubkou intimního, skrytého významu. Některé její obrazy mohou mít až meditativní význam a tomu, kdo se na chvíli zastaví, umožňují do sebe vstoupit. Nebo alespoň na chvíli uniknout od stresující reality života.

Pozvánka se kliknutím myší na pozvánku nechá zvětšit.