IN VINO VANITAS

Josef Hnízdil strávil velkou část svého života v zahraničí. V Čechách před svým odchodem do emigrace vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově a Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích.
Maloval odjakživa. Tenkrát se jednalo o expresívní figurální kompozice inspirované studentským životem a byly to většinou oleje na plátně.
Po svém příjezdu do Paříže v roce 1974 navštěvoval Ecole Nationale Superieure des Beaux Arts. Maloval převážně pastelovými barvami. Trochu z praktických důvodů. Pastely na papíře se dají dobře sbalit a přemístit třeba i na jiný kontinent …
Po ročním pobytu ve Francii učinil další osudové rozhodnutí. Rozhodl se odjet do USA a žít i tvořit tam. V NY strávil šestnáct let svého života a věnoval se převážně figurální a portrétní tvorbě. Vytvářel zvětšené fragmenty obličeje v obrazech a v plastikách.

V USA vystavoval v řadě galerií, namátkou třeba v Soho Center for Visual Arts a v galeriích na East Village, kde se právě v osmdesátých letech formovalo alternativní centrum současného umění. Kromě Ameriky vystavoval v té době také v Německu. Za svého pobytu v New Yorku namaloval třímetrový portrét Luciana Pavarottiho který vystavil v Lincoln centru. Tyto portréty vytvořil celkem dva. Jeden z nich zůstal v majetku slavného tenora a druhý se dokonce na určitou dobu ztratil… aby se po dvaceti letech znovu objevil a skončil šťastně u autora.

Po návratu z USA v roce 1991 až do současnosti se stala hlavním tematem Hnízdilova projevu lidská lebka. Čerpá přitom ze svého silného zážitku při návštěvě kostnice v Sedlci u Kutné Hory. Lebka se stala postupně jeho životním tematem. Lebku Hnízdil nevnímá pouze jako momento mori, ale vidí v ní člověka a lidství samotné. “Takoví jsme my lidé a toto po nás zbude.”Zároveň jakoby tím naznačoval přesah naší hmotné existence. Ta fascinující proměna světa hmotného v nehmotný!
Samostatnou kapitolou v jeho práci je tvorba lebek ze sádry, pálené hlíny a bronzu. Originalitu
každému bronzovému odlitku dává tím, že je sám ve slévárně cizeluje.
Na současné výstavě “Hnízdilových lebek” můžete vidět jakousi odlehčenou variantu pohledu na člověka – jednotlivce jako takového. Lebky si – zahaleny do různých draperií nebo opatřeny tím správným kloboučkem -zachovávají svůj lidský charakter,. Takový charakter, jaký snad měl jejich “majitel” během života. Shromážděním a uskupením těchto obrazů na jedno místo, na konkrétní zeď, vyvolává dojem určitého lidského panoptika, kterého se každý z nás účastní a jehož je – zpětně – neoddělitelnou součástí
.
Vystavený ve Viničním altánu, “stánku vína”, poté také každý jednotlivý portrét působí jako ostatek někoho, kdo sem snad dříve rád zašel na nějakou tu sklenku a právě při popíjení lahodného moku se jaksi mimochodem projevily jeho nejlidštější a nejcharakterističtější vlastnosti.